Na koních jsem vždy jezdila v jezdeckých oddílech pod rádoby trenéry a ke Kačce jsem se dostala, až u soukromníků za což jsem upřímně ráda, neb jezdím mladého a tvrdohlavého koně, kde se nesmí nic podcenit a obcházet. Na každém tréninku do poslední chvíle pilujeme všechny chyby a zlozvyky, které máme a v podstatě ihned vidíme rozdíl a posun dopředu. Líbí se mi, jak Kačka umí všechno vysvětlit a je ochotná řešit problémy i mimo trénink. Káťu za sebe určitě doporučuji, protože jí tato práce opravdu baví a díky tomu jí dělá dobře.

Před několika lety jsem se rozhodla, že začnu jezdit na koni. Navštěvovala jsem několik jízdaren, kde jsem se setkala s několika trenéry. Každý vedl výcvik na koni svým způsobem, ale nikdy mi nebylo pořádně jasné, jak mám koně ovládat a co po mě dotyčná osoba chce, natož pochopit, co chce kůň. Byla jsem z ježdění nervózní, ale bavilo mě to.
Asi před rokem jsem narazila na Katku, která mi jako první v klidu vysvětlovala, jak se kůň chová, proč děla to, co dělá a jak mám přirozeně sedět na koni, aniž by to bylo mě i koni nepříjemné. Začala jsem se uvolňovat a získávala jsem sebedůvěru a jistotu na koni. Sama ví a vycítí, co jezdec potřebuje. To samé platí i s koňmi.
Pokud hledáte příjemnou trenérku, od které očekáváte, že vám pomůže posunout vaše ježdění o skok dále, jste na té správné adrese.

Katka je skvělá trenérka koní a jízdy na koni. Vřele ji doporučuji všem, kteří se sami chtějí naučit jezdit. Vřele ji doporučuji všem rodičům. I všem dětem. Katka žije to, co říká. Miluje koně i lidi.
......................................
Moje dcera miluje koně. Začala s tím v 6 letech jako koníček (dle mého názoru vrtoch dítěte). Různě jezdila na poníku, chodila do kroužku. A pak jsme se přestěhovali do Zaječic a potkali Katku. Z moji "rozmařilé" dcerky se vedle Katky stala krásná mladá slečna, která nejen na koni hezky vypadá, ale umí s nimi i žít. Ano, je to o tom, že Karolínka se jezdit naučit chce a nebojí se ani práce s koňmi (čištění, krmení a vůbec všechny ty "nejezdící" věci). Ale Katka přesně ví, co dělá. Ví, co si může dovolit u dítěte. Ví, jak motivovat ji, jak motivovat koně. Ví, jak komunikovat s rodiči. Je na ni vidět to, jak miluje koně a má ráda lidi. Jsem o mnoho let starší než Katka, ale nevím, zda si někdy v nějaké oblasti budu tak jistá jako je ona v oblasti trénování jízdy na koni. Katko, jste opravdu dobrá. Přeji vám mnoho šťastných let s koňmi.

Před pěti lety jsem si pořídila vlastní hříbátko s vidinou, že konečně budu mít koně do sportu, kterého si sama vychovám. Po úrazu při obyčejném skokovém tréninku, jsem ale se závoděním skončila a z hříbátka vyrostl ohromný nádherný valach, který potřeboval začít pořádně pracovat. Práci ze země jsme zvládli sami, ale na obsedání jsem se již necítila a tak jsem z nástěnky vzala inzerát, kde stálo "pomohu i s obsedáním mladých koní" a tím se Calvados dostal do Zaječic ke Kačence Bukovské. Začínal s tím, že sice uměl pracovat na lonži, věděl co je sedlo a uzdečka, ale stále byl ve stavu, že se dokázal leknout vlastního ocasu :) a ze všeho byl vyděšený. V tomto stavu nastoupil na výcvik v říjnu 2014 a v březnu 2015 jsem na něm již mohla bez problému a bezpečně vyjet na báječnou vyjížďku. Kačenka s ním udělala neuvěřitelný kus práce za poměrně krátkou dobu. Calvados je sice stále lekavý - to se asi nikdy nezmění :), ale i tak je poměrně spolehlivým partnerem na našich vyjížďkách. Jízdárenské práci se sice stále učí - ale jelikož se s ním už do sportu nepustím, tak tuto disciplínu trochu odkládáme a raději se projíždíme po lese :) Skvělé je, že i když jsem ho svěřila neznámému člověku, jen na základě inzerátu a pár referencí z webu, tak je stále prima kůň, jemný na hubu, krásně ovladatelný, nic není na sílu, ale vše funguje především na vzájemné komunikaci a to je (bohužel) v dnešním jezdeckém světě pořád poměrně vzácné - za to Kačence moc a moc děkuju a těším na další spolupráci s ní a mými koňmi.

Před rokem a půl jsme si koupili mladou klisnu, protože už mi začal být malý můj poník. Řekli jsme si, že si ji obsedneme sami, ale postupně nám začala přerůstat přes hlavu a byla trochu divočejší, než jsme chtěli, a tak maminka našla na internetu Katku, která se k nám na ni přijela podívat. Anika odjela do Zaječic hned týden nato. Potom jsme ji asi 14 dní neviděli a když jsme přijeli, tak jsem pro ni šla na pastvinu. Šla se mnou poslušně, žádné přetlačování a držení nakrátko, na které jsem byla zvyklá. Šla kus ode mě a neokousávala mě, neolizovala a ani nic podobného. Když jsme ji pak viděli v kruhovce, tak bylo krásné pozorovat, jak Katka s koňmi pracuje. Začala to učit i mě a tak jsem za chvíli pracovala s Anikou ze země já. Potom se začalo s obsedáním. Bohužel v tu dobu jsme odjeli na dovolenou a pak jsem jela na tábor, takže jsem Aniku neviděla celý měsíc. Mezitím na ní Katka jezdila krok, klus i cval. Když jsem se konečně vrátila, Katka řekla, že tentokrát půjdu na Aniku jezdit já. Dost mě to překvapilo. Chvíli jsme si s Anikou nerozuměly a trochu jsem jí na hřbetě překážela, ale pak nám to konečně vyšlo. Na konci prázdnin jsem na ní jela na první vyjížďku. Byla klidná a výborně jsme to zvládly. A hned další vyjížďku jsem jela první a vše bylo v klidu.
Katka je opravdu moc šikovná, dbá na to, aby se kůň cítil dobře a praktikuje ježdění bez jakéhokoliv silného tlaku. Hodně se věnuje práci ze země a pro každou věc má vysvětlení a uvede i příklad ze života. Jsem moc ráda, že zvládla Aniku obsednout i přes její drobné zranění a časté říje... Děkujeme moc!!!

Jedno velké DÍKY patří Kačce, jelikož díky ní si uvědomuji jak skvělého koně vůbec mám! Katka mi otevřela v mnoha směrech oči a její tréninky mě naplňují energií. Konečně jsem našla někoho kdo i jako člověk je fajn a navíc pracuje s koňem jak ze země tak i ze sedla. Dbá na opravdu správný sed jezdce, uvolněnost a celkovou pohodu. Ježdění se najednou stává radost a ne stres. Ruku na srdce jsem dřevo a mám spoustu zlozvyků, ale i přes to je Kačka schopna mě jezdecky posunovat dál a co je důležité, že i můj kůň se jistě cítí a vypadá lépe, Za mě i za mého koně Kačku určo doporučuji.

S Katkou jsem se poprvé setkala nějak v půlce ledna s cílem vylepšit své dosavadní schopnosti a posunout se dál. Už od prvního tréninku jsem si byla jistá, že jsem si trenéra vybrala skvěle. Katka je úžasná osoba, ve všem dokáže poradit, opravit chyby a vyšoupnout vás výš. Naučila mne jak správně jezdit sedem, jak dělat různé drezůrní cviky nebo jak být s koněm neustále v kontaktu aniž by vám udělal nějakou blbost (co si budeme povídat, nálady má každý) Katka má opravdu jeden z nejlepších stylů ježdění za tu dobu co jsem toho vystřídala a moc jí obdivuji. Ještě mě čeká spousta věcí které neumím, ale doufám že s Katkou to společně zvládneme! Těším se na další vaše tréninky a děkuju. :) 100% doporučuji hodinu s ní!!

Na podzim 2013 odešel z tohoto světa můj milovaný valach. Bylo mi jasné, že bez koně už být nemůžu, a tak jsem si záhy pořídila křížence appaloosy Scofielda alias Kofíka. Nebyla to unáhlená koupě, Kofiho mi doporučila kamarádka jako koně vhodného pro moje potřeby. Před koupí jsem si ho samozřejmě vyzkoušela ze země i pod sedlem – Kofík se od mého koňského nebožtíka vzhledem i povahou naprosto odlišoval, což jsem zpočátku považovala za velké plus (aspoň mi ho nebude neustále připomínat, že…). Bohužel se ale záhy ukázalo, že s mladým, citlivým, inteligentním a zároveň velmi sebevědomým koněm neumím pracovat – Kofík mě nerespektoval a často míval na věci jiný názor (samozřejmě odlišný od toho mého…). Můj nebožtík také nebyl ideální, ale na rozdíl od Kofíka se mnou NIKDY „nediskutoval“ o tom, jestli budeme něco dělat, nebo nebudeme… Kofíkova neochota se podřídit a respektovat mé pokyny pro mě byla zcela nová zkušenost – s takovým koněm jsem se ještě nesetkala a vůbec netušila, jak na něj. Takže mi Kofík začal postupně přerůstat přes hlavu a bylo zřejmé, že bez pomoci zkušenějšího a hlavně citlivého člověka skončí náš vztah fyzickou či psychickou újmou na jedné či obou stranách…

Po několika více či méně úspěšných pokusech takového člověka najít jsem narazila na Katku Bukovskou, u níž jsem zpočátku ocenila zejména fakt, že působí v Zaječicích, což není od naší stáje daleko, a že je ochotná k nám dojíždět. A spolupráce brzy přinesla výsledky – ne že by se všechny problémy nějakým kouzlem rázem vyřešily, ale postupnou prací s Katkou, Kofíkem i se sebou začínám Kofimu víc rozumět – a on to kupodivu oceňuje:-) Katko, díky, doufám, že to takhle půjde dál a že nám pomůžeš i s Czandorem.

Tímto bych chtěla Kačce moc poděkovat. Když jsem si koupila Wobke, myslela jsem, že už nebudu žádného trenéra potřebovat, že to zvládnu sama, jezdila jsem předtím přece už 2 roky :) Jenže to byli zkušení koně, profesoři, a ne moje Wobke. Takže první vyjížďka byla trochu divočejší a na jízdárně jsme buď stály na místě nebo se točily dokola tam, kam právě Wobke chtěla. Byla jsem z toho celkem zoufalá. Pak přišla Kačka :) Ukázala mi co dělat jinak a lépe, a ono to fungovalo!
Stále spolu trénujeme, máme se pořád v čem zlepšovat, ale už teď mám pohodového koně na vyjížďky i na jízdárnu ( v pondělí se Wobke bála všech rohů a kavalet položených na krajích jízdárny, ve středu už se nebála ničeho. Buď ji osvítilo nebo ji v úterý měla Kačka pod sedlem :) ).
Kačka je skvěla jako trenérka i jako člověk. Pro ty, kteří přemýšlí o službách trenéra doporučuju!!

Katku jsme potkali na Vánoce 2014 bylo to ve chvíli, kdy nás zlobil náš tvrdohlavý hucul. Ale příběh, který bych chtěla napsat se týká úplně jiného koně. Začalo to v červnu 2014 kdy jsem si plánovala krásné léto plné cestování s dětmi. Najednou přišel manžel s nápadem, že by si moc přál koně. Do té doby jsme s koňmi neměli žádné zkušenosti, ale děti byly naprosto nadšené a tak jsme začali shánět. Vybrali jsme si buloňskou krasavici a jeli se na ni podívat. Co jsme viděli nás velmi překvapilo. Kůň obalený močůvkou, paní majitelka nám toho zkroušeného chudáčka osedlala a my i když jsme v životě nejeli na koni, jsme s ním jezdili a vodili se po ohradě. Nicméně manžel odjížděl s tím, že si představoval úplně jiného koně, plného života a zájmu. Týden se mi zdálo o jejích nádherných šedých očích s bílými řasy i o tom vážném a životu oddaném pohledu. Všechny jsem přemluvila a jeli jsme koupit Bellu. Když jsme ji přivezli do nové stáje, umyli a vyčistili, bylo to ještě horší, než se původně zdálo. Všude měla po nohou i na břiše velké strupy, z kopyt jí tekl hnis a když jsme odhrnuli rousy na nohou, viděli jsme hluboké rány od uvazování za zadní nohy. Byla hodná a poddajná, seděli jsme jí u kopyt a celé léto několikrát denně masírovali nohy, promazávali boláky. A z Belly se vyloupla bílá krásná labuť. Bohužel my jako začátečníci jsme si neuměli s jejím novým nadšením pro život poradit. Skončilo to manželovým pádem a jeho zlomenou klíční kostí, už se nedala skoro ani vodit, ona byla pán a my ji měli sloužit. Když mě již jen tak pro zábavu kousla, když jsem ji vedla a nechtěla si už ani nandat ohlávku, dala tak vysoko hlavu, že těžko na ni dosáhnout, pochopili jsme že takhle to dál už nepůjde a naši Bellu budeme muset prodat někomu, kdo to s koňmi umí a koho bude zase respektovat. Byl tu ale jeden problém, všichni jsme ji měli moc rádi. A to už byly Vánoce a my stále přemítali, co budeme dělat. A tu jsme potkali Katku a dostali od ní krásný vánoční dárek v podobě nabídky, že si Bellu vezme na každodenní výcvik. Souhlasili jsme a byli rádi, že se rozhodnutí prodat ji se ještě odkládá. Jako většina jsme dostali v lednu pěknou chřipku a Bellu neviděli celý měsíc. Až před týdnem jsem se na ni jela podívat, manžel nemohl, stále se ještě zotavuje z úrazu. Stále tam u krmítka plného sena, obklopená ostatními koňmi. Po dřívějších zkušenostech jsem se neodvažovala pro ni jít a dát jí uzdečku a odvést ji. Šla jsem ohradou zpátky a najednou za mnou stojí Bella, se skloněnou hlavu, abych jí mohla dát ohlávku a mohli jsme spolu jít z ohrady. Když mě nechala jít po betonovém chodníku a sama uhnula do bláta nerozuměla už jsem vůbec ničemu. Objala ji a přitiskla k ní hlavu. Koukala na mě svýma šedýma očima a já byla šťastná.
Děkujeme Katko moc, že jsi nám vrátila naši hodnou Bellu. Čeká nás ještě moc práce, tohle je ale krásný začátek. Věřím, že pod Tvým dohledem se naučíme s Bellou správně zacházet a ona se naučí dívat se na svět a užívat znovu nabytého zdraví k radosti své i ostatních. Děkujeme i za pomoc s naším tvrdohlavým huculem, kterého mají naše děti dva měsíce, ale to už by bylo na jiný příběh.